Počátkem čtyřicátých let 20. století byl velmi populární koncept lehkého stíhacího letounu. SAI.207 byl přesně takto koncipován - malý, lehký, přes relativně málo výkonný motor velmi rychlý. Prototyp vznikl v továrně Ambrosini pod vedením šéfkonstruktéra Sergio Stefanuttiho. Ukázalo se ovšem, že nový letoun je spíše závodním strojem než stíhačkou. Dosahoval sice rychlosti 580 km/h, což na letoun s motorem o výkonu pouhých 560 kW nebylo špatné, ale tím bohužel výčet dobrých vlastností končil. Letoun měl malou plochu křídla a z toho vyplývající vysoké plošné zatížení, které se zejména projevilo špatnými manévrovacími schopnostmi. Klasická celodřevěná konstrukce těžko odolávala povětrnosti, natož bojovým podmínkám, navíc některé její části byly netradičně řešené (např. podvozkové šachty bez vnitřních výplní), což činilo problémy už při zkušebním programu. Byly potíže s chlazením zadních válců motoru, výzbroj pouhých dvou kulometů ráže 12,7 mm nebyla dostatečnou palebnou silou.
Přes to všechno byla objednána sériová výroba 2000 kusů, která se ale zastavila po předsériových 12 letounech a nakonec v lednu 1943 byla objednávka zrušena ve prospěch typu SAI.403. Celkem impulzivně jsem pořídil "za akční cenu" model od RS Models, snad jako doplnění MC-205 a Re-2000.
Uvnitř krabice se nachází 32 dílů, na pohled velmi jemných, s negativním naznačením paneláže plus jeden průhledný plus leptaná planžetka se 13 díly. K dispozici jsou dvě zbarvení italského a jedno německého letectva. Jako vždy - nejprve kokpit. Leptané díly výrazně pomohou, nicméně podle návodu není moc jasné co s nimi, zejména s poutacími pásy s typickými řetízky. Nakonec jsem to vše ale nějak vecpal dovnitř a vypadá to podle mě dobře. Celý kokpit lze vlepit do spojených polovin trupu, což považuji za výhodu. Poloviny trupu poměrně slušně pasují, nicméně ve spoji je třeba tmelit zejména před kabinou. Také mezi trupem a horní stranou křídla je třeba vytmelit spáru (a opravit rytí).
Postrádal jsem Venturiho trubici na pravé straně trupu před kabinou, kterou bylo nutno vyrobit. Také ukotvení drátové antény od stožárku za kabinou není na vrcholu SOP jak ukazuje návod, ale níže. Překryt kabiny jsem vylisoval přes původní čirý díl, čímž se jednak odstranil čočkovitý efekt původního dílu, ale také vznikla mezera mezi krytem a hřbetem trupu v místě prohlubně, navíc je dokonale průhledný a tím pádem je pracně kompletovaný kokpit vidět i při zavřené kabině.
Jinak lze těch "pár dílků" sestavit bez větších problémů. Na rozdíl od doporučení v návodu, resp. na zadní straně krabičky, jsem na spodní plochy použil šedou Humbrol 129 a na horní zelenou Humbrol 30, následoval nátěr lesklým akrylovým lakem. Obtisky jsou příkladně tenké, bílé snad možná až příliš, navíc ramena kříže na SOP je třeba prodloužit obtiskem nebo bílou barvou. Značky na vrtulových listech jsem použil ze zbytků obtisků po Re-2000, protože ty ve stavebnici jsem prostě nedokázal nanést. Na závěr pak už jen drobná patina a jedna vrstva čirého matného laku. Celkem jednoduchá stavba modelu, který dobře doplní mou sbírku. Jsem trochu rozpačitý z výše popsaných detailů - jak chybějící Venturiho trubice, tak chybně zakreslená poloha antény by neměly výrobci uniknout, nemluvě o krycí schopnosti bílých obtisků. Jde o detaily, ale na nich se zakládá dokonalost.